15 minut snu

Kráčela po mé levé ruce. Jmenovala se, myslím, Gábina. Nebo Kateřina?
Tak nějak to možná znělo. Byla bruneta a kroutily se jí vlasy. Podle všeho jsme
byli přátelé. Mířili jsme k autobusové zastávce. Během řeči jsem si vzpomněl na svůj dnešní sen. O ní a s ní.
„Celých patnáct minut jsem v tom snu prožil. S tebou. Patnáct minut!“
Nezapomněl jsem zdůraznit. „Byla jsi tam se mnou a já vůbec nepoznal, že je to sen!“ Dodal jsem, že jsme spolu byli v nějakém, pravděpodobně našem, bytě. Seděli na gauči a hráli jakousi společenskou deskovou hru. Nejspíš.
Rozhodně jsem byl z faktu, že se mi o nás zdálo, celý bez sebe. O to větší bylo mé překvapení, když jsem se skutečně probudil. Bylo li to skutečně skutečné probuzení, za to bych ruku do ohně nedal. Skutečně.