Prostě mi ujel trolejbus. Spěchal jsem a nastoupil do jiného. Č.11.
Nastupoval jsem předními dveřmi. Přede mnou stanul „Milošek“, známý z práce.
Vytáhnul jsem trojici jízdenek, ačkoliv normálně, když zrovna nesním, používám
„lítačku“. Nebyl jsem si jistý, zda dobře vidím, proto jsem Miloška“ požádal, zda li
by se on nepodíval. Možná, že jsou některé z nich označené.
Odpovědí mi byl úsměv a kroucení hlavou. To už jsem zaregistroval, že vnitřek
trolejbusu je poněkud zvláštní. Především zde bylo šero, jakoby část oken byla
zaslepená. Vypadalo to tu plechově.
Zaseknul jsem se na bezprostředním vnímání detailů, která jsem tam pozoroval
s mimořádnou ostrostí. Pak přišlo něco, co mě vyrušilo z přemítání.
Trolejbus, bůhví proč, odbočil na druhou stranu. Vystoupil jsem na první zastávce
za křižovatkou. Vypadalo to možná na malé zdržení v mé cestě do práce, ale i tak
jsem se rozhodl jít domů. Rázem jsem byl za silnicí, aniž bych použil podchod nebo
tu vzdálenost jen přeběhl. Dál jsem vystoupal na nevelký betonový blok a ladným
skokem se snesl na zem. S pocitem důvěrně známého a přece náležícího do sféry
snění, jsem se probudil
Ursus Domesticus - Dreamer 