Vědma

Byl jsem na cestě. Byl jsem na cestě z jedné velmi nepříjemné šlamastyky,
z prokletého hotelu. Šlo o hotel stojící vedle obchodního domu. A už jen
fakt, že jsem měl vůli opustit dějství noční můry, způsobil psychické uvolnění.
Byla noc. Bez obav jsem kráčel po chodníčku směrem ke křižovatce, bezesporu
v mém městě nejdůležitější. Nijak mě nevylekalo náhlé ze tmy vynoření se
skupinky zahalených postav. Vypadali jako mniši-františkáni. S kapucemi
zakrývajícími obličeje mne tiše minuli,  kráčejíc v zástupu jeden za druhým.
Prošli pod nějakým klenutým obloukem. Museli se za mými zády okamžitě otočit,
protože mě dohnali. Když mě opět míjeli dodal jsem si odvahy a podíval se
jednomu do míst, kde jsem tušil tvář. Žádnou neměl!
Blahosklonně jsem to přešel jako maličkost, pro kterou se nemá smysl vzrušovat,
zvláště, když jsem sám v noci ve městě…
Možná těch ubožáků bez tváří bylo pět ale ne více než sedm. Zdálo se mi, že z nich
vyzařuje klid a přátelská nálada. Možná jsem tam prošel nějakou zkouškou.
Protože jsem k nim vysílal pouze umírněnou zvědavost, bylo mi posléze umožněno
setkat se se snovou entitou, jež na sebe vzala dosti odpudivou podobu malé vrásčité
s obličejem pokrytým tisíce bradavicemi, ježibaby.
Má reakce mě mile zaskočila. Byl jsem k té bytosti přitahován zvědavostí jako můra
ke světle. Cítil jsem, že mám před sebou jedinečný pramen informací vědomostí.
Poklekl jsem před tím zjevením a začal plačtivě drmolit prosbu, ne o dar ale o radu,
jak více rozvinout bdělé vědomí ve snění. Pak se stal ta nejpodivnější věc.
Najednou jsem tam za křižovatkou na ulici seděl na gauči.
Pocítil jsem velice silné erotické vzrušení…
Byla to tak protichůdná vize, co následovalo…Avšak příští sled událostí mě podal
vysvětlení. Vyměnili jsme si energie!
Nabízela se zde jistá podobnost s Castanedovým setkáním se se spojencem,
ale podobností to končí. Najednou jsem kráčel hlavní třídou po pravé straně ulice
s neodmyslitelným snovým průvodcem. Málo kdy se stává, že jsem ve snění sám…
Mám dojem, že se rozednilo. Díval jsem se na své ruce. Mé bílé prsty na rukou vypadaly
zkrouceně, jako po nějaké nemoci, ale netály nemizely!
Nikam jsem nespěchal, v klidu kráčel, zrakem klouzal po kolemjdoucích a zpět k rukám
s dojmem, že bych to mohl dělat celé věky! Nejraději bych radostí zavřeštěl.
Pokračoval jsem ve snění v procházce hlavní ulicí města. Největší šok bylo pro mě
uvědomění si, že ti lidé, které jsem zvesela míjel, na mou přítomnost reagují,
mluví se mnou! Pak mě napadla tuze chytrá věc. S rozverností mě vlastní jsem dohnal
náhodně vybraného mladého muže v saku a strčil do něj dlaní. Počítal jsem se vším,
ale že narazím na pevnou hmotu a dotyčný se dotčeně na mě otočí, tak to tedy ne!
Na chvíli jsem se zkoprnělý zastavil. Tohle přece nejsou žádné snové larvy!
Co se mi to, sakra, děje? Napadený pokládal věc za vyřízenou a pokračoval dál.
Stejně jako já. A můj snový doprovod. Vrátil jsem se k rukám.
Pohled na bílé křivé prstíky mě ujistil, že stále sním. Nebýt této nesrovnalosti,
nekriticky bych svou procházku považoval za realitu bdění.
Kde jsem vzal tolik energie na snění na celou jeho integritu? Myslím si, že to vím…