Peter

Peter Nagy měl koncert v nějaké sportovní hale. Také to klidně mohla být tržnice. Fanoušků tam přišlo dost, převážně školní mládež, děcka.
Na vyvýšeném pódiu, na prostranství o rozměrech slušného fotbalového plácku, pobíhal do půl pasu svlečený zpěvák, okázale se pyšnící zarostlým hrudníkem, přičemž zpíval jakýsi stupidní popový song. Nikdy mě Nagy nebyl tak nesympatický jako v tomto mém snu. Přitom jsem jej v dětství docela bral a neměl jsem nikdy s poslechem jeho písniček problém. Po psychologické stránce jsem s ničím, co se týkalo jeho osoby, žádný konflikt. 
Naštěstí jsem netrpěl dlouho. Na scénu vyšplhal ošuntělý, s pleší, chlápek neurčitého zjevu a spustil krákoravou něco mezi kramářskou písní a protestsongem. Záměr byl jasný, zesměšnit popovou „celebritu“ a zcela mu znemožnit další vystupování. Zdařilo se. Žasl jsem, že nikdo z pořadatelů nezakročil. Zřejmě byli všichni šokování drzým vpádem „narušitele“, stejně tak jako já. Zoufalý Peter Nagy chvíli jen bezmocně přihlížel a nakonec se rezignovaně odplížil do zákulisí. Zbyla mě jen nezodpovězená otázka, co vlastně tato vize měla znamenat? Čím jsem si jí zasloužil? Bylo by dobré znát odpověď. Vlastně ani nečekám, že by mohla, bude li nějaká, být z kategorie racionální.