Kufřík plný tatranek

Seděl jsem ve vlaku v levé řadě v protisměru jízdy. U dveří v pravo seděl mladý muž
ve svetru, světle hnědé vlasy na hlavě měl mírně rozčepýřené. K hrudi si přidržoval
černý kufřík. „Nepochybně je plný tatranek a jiných sušenek“, napadlo mě, když mi
došlo s kým mám tu čest. Nebo jsem si to alespoň myslel.
Stegi.
Díval jsem se tím směrem. Stegi se s kýmsi, kdo byl mimo mé zorné pole bavil.
Pokoušel jsem se o oční kontakt v naději, že mi dá najevo povědomí o mé přítomnosti.
Marně. V jeho očích nebylo ani náznaku poznání, zpozornění. Vyhýbaly se mým
pohledům, tak jako bych byl cizí. Namísto rozmrzelosti jsem se cítil pobaveně, asi
jako bych sledoval scénku, kde herci zapomněli sdělit, že jsem jeho kamarád, byť bývalý.